LeeteukXChangmin - Ty - for Angie

2. prosince 2011 v 1:45 | Naya ^^ |  Wish
Takže, je tady ta slíbená. Omlouvám se, za to dlouhé čekání a ještě za to, že to prostě není ono. Něco mi tam chybí. Docela mi dal zabrat ten Changmin, nevěděla jsem co s ním má udělat. Je to takové všelijaké. Ale doufám, že se ti to bude alespoň trochu líbit. Jinak budu ráda, když si napíšeš o další, budu z toho mít lepší pocit. A také s G-Monn doufáme, že stále zůstaneš naším věrným yaoistou! :D



Každé ráno se probudím a zjistím, že je to vlastně sen. Ta představa, že jsme jen spolu, tvoje vůně, kterou jsem cítil každé ráno. Tvá přítomnost, která pokaždé naplnila mé srdce sladkým pocitem. Tvůj zářivý úsměv, který pro mě byl každodenní chléb, očka, které byly jediné na světě a nejvíce mi chybí tvůj dotek, pod kterým mi pokaždé stouply chloupky na rukou, a celý jsem se rozechvěl.

Není skutečnost, teď už ne. Přišel jsem o ni, stačila jen malá chvilka. Neodpustím si to, NIKDY, navždycky si pamatuj, že budeš celý můj život. Pokusím se ti splnit tvé přání a jít dál, ale nevím, jestli to zvládnu, moc času mi nezbývá. Zaujímáš v mém srdci největší část, nikdo ji nenahradí. Miluju tě!
-----
Byla to jen náhoda, která mi v ten den připadal jako prokletí. Srazil jsem ho na schodech v naší firmě. Spěchal jsem na schůzi, kam jsem šel už tak dost pozdě a on jako zbloudilý nový zaměstnanec hledal ředitele.
Upoutal mou pozornost hned na začátku, jeho zmatená tvář byla naprosto rozkošná, jen jsem se pousmál a ukázal mu dveře našeho šéfa. Na schůzi jsem samozřejmě přišel pozdě s obrovským průšvihem.
Nemohl jsem ho po zbytek dne dostat z hlavy, chodil jsem jako smyslů zbavený a přál si ho ještě jednou potkat. Ten pohled, při kterém se mi zastavilo srdce. Svět okolo přestal existovat, v ten moment jsem měl srdce až v žaludku nebo jak se to říká.

Druhý den jsem šel do práce s tajným přáním, abych ho tam potkal. Jen co jsem vešel do budovy, přiběhl ke mně Taemin, který vždy všechno musel vykecat. "Máme nového zaměstnance, šéf chce, abys ho zaučil!" hlásil mi. Že by to byl on? Vyběhl jsem schody, které jsem bral po dvou, až do osmého patra. Nechtělo se mi používat výtah, byl vážně pomalý.

Bůh existuje! Byl to on a jako člověk, kterého jsem měl naučit chodu ve firmě. "Changmin." řekl s úsměvem a podal mi ruku. "Těší mě, jsem Leeteuk." vykoktal jsem a smál se jako debil, stiskl jsem tu jeho, ale dlouho jsem to nevydržel. Byl jsem naprosto nesvůj. Nervózně jsem přešlapoval a koukal do země. "Takže, Leeteuk tě naučí, jak to tu chodí a provede tě tady. S jakýmkoliv problémem můžeš přijít za ním. Že ano?" řekl šéf. "Jo-jasně." řekl jsem a znovu se podíval na Changmina.

Jako první jsem se rozhodl mu ukázat svojí kancelář, jelikož jsem si musel odložit věci. Stále jsem byl v kabátě a přes rameno jsem měl docela dost těžkou tašku a navíc ty schody daly docela zabrat.

"Tak, to je moje kancelář." řekl jsem a pousmál se. "Tady už se to ví taky, že jo?" řekl najednou. "He...?" vypadlo ze mě. "Všichni už vědí, proč mě z minulé práce vyhodili." pokračoval dál. "Ne-e?" koukal jsem na něj jako na debila."Nemusíš se snažit chovat se ke mně mile, když se ti hnusí, že jsem gay." řekl a ublíženě se na mě podíval. "GAY!" zděšeně jsem se na něj podíval. Ani jsem si neuvědomil, že jsem to vykřikl tak nahlas.

Smutně se na mě podíval, ale potom jsem to s ním probral a všechno bylo v pohodě, postupně jsme se začali sbližovat. Pomáhal jsem mu, se zorientovat v práci a on za to jsem měl jeho sladké úsměvy.

Ale nic netrvá věčně. Šel jsem z práce trochu dýl, došel jsem na parkoviště a odemknul auto. Rozhlédl jsem se kolem, jako normálně a uviděl Changmina. Jednu ruku měl v zadní kapse nějakého kluka a druhou v jeho vlasech. Tiskli se k sobě nejen těly, ale i rty. Vypadal, že si to docela užívá, ten druhý mu jezdil rukama od zadku a výš. Nasedl jsem do auta a ještě chvíli ten zamilovaný páreček sledoval.

Nemohl jsem tomu uvěřit, myslel jsem si, že jsem našel někoho, s kým bych chtěl strávit zbytek života. Opřel jsem si hlavu o opěradlo na sedačce a zavřel oči. Měl bych vystoupit a jít domů, ale nechtěl jsem. Musel jsem stále myslet na to, co jsem viděl na parkovišti. Rozhodilo mě to, prostě jsem si myslel, že budeme jednou spolu šťastní.

Ten den jsem to nevydržel, nešel jsem domů, ale rozjel se na místo, kterému jsem před tím tolik odolával. Nikdy mě to tam nelákalo, bylo to místo plné zoufalců. Ale co, možná už mezi ně patřím. Sedl jsem si k baru a objednal si prvního panáka a pivo, byla to tak setina toho, co jsem za ten večer vypil.

Samozřejmě na to, že jdu ráno do práce, jsem ani nepomyslel. Probudil jsem se doma ani nevím, jak jsem se sem dostal. Osprchoval jsem se a s obrovskou kocovinou dojel do práce. Měl jsem štěstí, že mě cestou nestopli policajti, to bych se nedoplatil a zbytek života bych jezdil do práce přecpanou tramvají.

Motavou chůzí jsem došel do svojí kanceláře a sedl si na židli, podložil si hlavu rukama a během chvíle usnul. "Leeteuku. Hyung, vstávejte." slyšel jsem, jak mě někdo budí. Otevřel jsem oči a uviděl před sebou Changmina. "Co chceš?" řekl jsem nepříjemně. "Jste v práci." řekl. "Já vím." odsekl jsem. "Nemůžete spát." pokračoval. "CO je ti do toho." nechtěl jsem se s ním bavit, ne potom co jsem včera viděl. "Stalo se něco?" zeptal se nejistě. "To bys měl vědět ty."

S tím opustil mou kancelář. Byl jsem naštvaný, ale nemusel jsem na něj bát tak nepříjemný. Changmin měl ve firmě jenom mě, s nikým jiným se moc nebavil, odsuzovali ho kvůli jeho sexuální orientaci. Nikoho jiného ne, jenom jeho. Nechápal jsem to, ale už jsem s ním taky skončil.

"Teukie! Pojď k nám!" volal na mě Siwon, když jsem šel s tácem na obědě. Sedl jsem si k němu a té jeho partě. Koukl jsem na Maxe, který seděl v rohu jídelny a hypnotizoval svůj oběd pohledem, byl asi rozhozený mým chováním, ale tohle mě naštvalo. Nevnímal jsem dění u stolu mých kolegů, kokal jsem na něj celou dobu, dokud neodešel se stejně plným tácem, jako přišel.

Chodil jako tělo bez duše, s nikým nemluvil a vypadal, jako by ho někdo podvedl, nevěděl jsem, proč se tak chová. Možná je to kvůli mně, ale i kdyby, já s tím nic neudělám, může si za to sám. Cítil jsem lítost, která mě svírala, ale zlost a nenávist byli silnější. Z práce jsem odešel co nejrychleji, jelikož jsem se na něj nemohl dívat. Měl jsem pro něj slabost a nevím, jak dlouho bych se udržel, než bych to na něj všechno vybalil.

Sedl jsem si do auta a znova se podíval na místo, kde se včera líbal s tím klukem, stále mě to bolelo. Nevím, co s tím mám dělat. Momentálně nevím nic. Miluju ho, ale je to pro mě opravdu těžké. Koukal jsem na to místo snad půl hodiny, než jsem konečně nastartoval a odjel domů.

Musel jsem nad tím přemýšlet celou dobu. Nešel jsem to ani zapít, jen jsem pochodoval po svém pokoji sem a tam a přemýšlel, co bych měl udělat. A chtěl by vůbec on mě? Když za ním přijdu, nevysměje se mi? Co mám dělat?
Nakonec jsem sedl za svůj pracovní notebook, kde jsem měl všechny údaje o našich zaměstnancích a hledal jeho. "Max Changmin..." opakoval jsem stále dokola, až jsem ho našel. "Nádražní 52." přečetl jsem adresu, zaklapl notebook a vydal se za ním.

Stál jsem před tím bytem a koukal na zvonek, nevěděl jsem, co tu vlastně dělám. Koukal jsem na jeho jméno, snad jsem čekal, až zvonek sám zazvoní. Potřeboval jsem nabrat odvahu, zhluboka jsem se nadechl a zazvonil. "Kdo je?" ozvalo se pár minut na to z reproduktoru u zvonku. "Já, Leeteuk." řekl jsem. "Hyung! Pojďte dál." Ozval se bzučák, díky kterému jsem otevřel dveře.

Stál na chodbě v tričku a teplákách a koukal na mě. "Musím s tebou mluvit." řekl jsem. Kývl hlavou a naznačil mi, abych šel za ním. Měl to tu opravdu hezky zařízené, došel jsem za ním do obýváku a sedl se vedle něj na gauč.

"O čem si chtěl mluvit?" zeptal se. "O tom co se stalo dneska v práci. Omluvám se." řekl jsem. Trochu se pootočil směrem ke mně. "Proč jste na mě tak vyjel?" zeptal se. Vážně mi leze krkem, jak mi vyká. Už několiksetkrát jsem mu říka,l ať to nedělá. "Víš, bylo to kvůli.... Ty s někým chodíš?" vypadlo ze mě, než jsem si to stačil uvědomit. Trochu se lekl a stáhl se. "Ne, nechodim." řekl. "A co ten kluk na parkovišti?" vyjel jsem na něj, jako bychom byli manželé po dvaceti letech. "Jak-vy mě sledujete?" skoro na mě křičel. "Nevykej mi, jenom jsem jel domů, a když se mi někdo líbá před autem, tak si toho asi všimnu." řekl jsem nepříjemně. "A co jsem měl dělat, když si si mě nevšímal." řekl ublíženě.

Nevěděl jsem, co mám říct a tak jsem se k němu natáhl a krátce ho políbil. Nijak nereagoval, tak jsem to zkusil znovu. Tentokrát už se přidal a škvírou mezi mými rty mi vplul do úst. Hladově jsem ho políbil a položil na gauč. Naklonil jsem se nad něj a rukou mu sjel k rozkroku. "Nemyslíš, že je to..." "Chci tě." skočil jsem mu do řeči. A tím jsem si zpečetil osud.

Dal jsem se dohromady s klukem, který mě okouzlil už na první pohled. Bylo to opravdu skvělé, chodili jsme stále spolu a měli se doopravdy rádi. Jenže se to začalo vymykat, jako bych byl prokletý. Nikdy se mi nic nedařilo a to pokračovalo i teď.

Jednoho dne přišel Changmin do práce, vtrhnul ke mně do kanceláře s vyděšeným výrazem. "Musíme si promluvit." řekl a zamkl za sebou dveře. Chce se se mnou rozejít? Prolítlo mi hlavou jako první. "Stalo se něco?" zeptal jsem se. Min se svezl na gauč, který byl součástí vybavení. V očích se mu objevili slzy. "Musíš jít do nemocnice. Na vyšetření." řekl zadýchaným hlasem. "Proč?" zeptal jsem se a sedl si do dřepu před svého přítele. "Já-já mám aids! Možná ho máš taky, ale omlouvám se, že jsem ti to neřekl, ale nevěděl jsem to. Prostě se to stalo, jak se mi zamotala hlava, šel jsem k doktoru a on mi to řekl. Je mi to opravdu líto. Teukie, já-" začal plašit. Pochodoval po pracovně a držel se za hlavu. "Pšššt." utišil jsem ho.
Přišel jsem k němu a objal ho, bylo to opravdu nepříjemné, ale já jsem ho miloval i přes tu nemoc. Nevím, ale asi jsem si v tu dobu neuvědomoval vážnost této situace, bral jsem to něco jako chřipku nebo angínu, která trvá čtrnáct dní. Ale tahle se nadá léčit antibiotiky.

Všechno mi to došlo až moc pozdě. Changminova nemoc byla ve velmi pokročilém stádiu, v jeho těle si vedla opravdu dobře. Šel jsem na to vyšetření, jak mě poslal, ale nevěřil jsem tomu, že bych něco takového mohl chytit. Nabrali mi krev a řekli: "Za tři dny vám pošleme výsledky."

Vyšel jsem z ordinace a zamířil směrem domů. Jenže cestu mi zkřížili záchranáři, kteří vezli něčí tělo na lůžku, k doktorovi, od kterého jsem právě vyšel. "Max Changmin, ročník 88." hlásil jeden ze záchranářů. Nedokážu ani popsat, co se se mnou v ten moment stalo.

Acquired Immune Deficiency Syndrome. Nemoc, která mi vzala život. Changmin jí podlehl a já jí byl nakažený. Seděl jsem u Minova lůžka, kde leželo jeho bezvládné tělo. Slzy mi stékaly a já teď litoval každou minutu, kterou jsem si s ním neužil. Držel jsem jeho ruku. Nemohl to přežít, podle doktora tuto nemoc má, už několik let. Jen se u něj neprojevila nějakými výraznými znaky.

Vzpomínal jsem na to, co jsme spolu zažili, na to, jak se na mě usmíval. Na ten den, kdy jsem ho poprvé políbil, první milování, společné sprchování. Večeře při svíčkách, piknik v parku, obchodní jednání u mě v kanceláři, které se jiným vůbec nepodobaly. Měl jsem tolik krásných vzpomínek i za tak krátkou dobu. Nikdy si neodpustím, že jsem si nechal takovou příležitost na začátku utéct. I přes ostatní lidi, kteří nás odsuzovali a koukali na nás z vrchu, můžu říct, že na rozdíl od nich, my jsme si tu společnou chvíli užili, jak jsme nejlépe mohli. Changmine, jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo a doufám, že se za tu krátkou dobu, potkáme tam nahoře. Brzy přijdu za tebou.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Angie Angie | 2. prosince 2011 v 14:59 | Reagovat

Si mne opravdu rozbrecela..... je to nadherny, opravdu moc krasny..neumim to popsat slovy... holka si pis ze jsi jeste u tebe nejaku tu povidku objednam...:D jinak vim ze si to mnela tezky protoze je to fakt divny par a mozna jsi jedina kto na to napsal povidku, ale moc moc hezkou..:D:) dekuji ti jeste jednou, jdu si napsat o dalsi..:D:D

2 Terry Terry | Web | 2. prosince 2011 v 15:11 | Reagovat

To je krásný... :( Tohle je vážně smutná povídka z pořádným badendem :D A ty jsou nejlepší! ;)
Opravdu moc hezká povídka :)

3 Naya Naya | 2. prosince 2011 v 15:17 | Reagovat

[1]: Ye, děkuju moc :) To jsem ráda, že se líbila

[2]: Já si taky myslím :D

4 Hatachi Hatachi | 2. prosince 2011 v 20:27 | Reagovat

To je tak krásně smutná povídka. Zvláštní pár... Moc se ti povedla,opravdu.

5 DeiDei DeiDei | 21. prosince 2011 v 20:29 | Reagovat

T_T wow (bulí jako malý dítě) tak tahle povídka mě dost vzala ten konec je extrémě smutnej :"( ale nádherně napsaná jako vždy ♥

6 koreanmusic koreanmusic | 5. dubna 2012 v 18:39 | Reagovat

Já..Ty jsi hrozná! Když si ejn představím -- zase brečím! Krásný příběh

7 Kira Kira | 15. dubna 2012 v 22:38 | Reagovat

To bylo smutné! Bad end forever :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.